Dva léky na novoroční nejistotu: chvalme Krista a prožívejme jeho pokoj

 

L 19:28-40 – Když to pověděl, kráčel napřed a vystupoval do Jeruzaléma. A stalo se, když se přiblížil do Betfage a – Betanie k hoře, která se nazývá Olivová, že poslal dva z učedníků a řekl: „Jděte naproti do vesnice. Když do ní budete vcházet, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte. A bude-li se vás někdo ptát: ‚Proč je odvazujete?‘ odpovězte takto: ‚Pán je potřebuje.‘“ Ti, kdo byli posláni, odešli a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho páni: „Proč odvazujete to oslátko?“ Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“ A přivedli je k Ježíšovi, hodili na oslátko své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali své pláště na cestu. Když se již přibližoval ke svahu Olivové hory, začal celý ten zástup učedníků radostně velikým hlasem chválit Boha za všechny mocné činy, které spatřili. Říkali: „ Požehnaný král, jenž přichází ve jménu Pána. V nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Někteří farizeové ze zástupu mu řekli: „Učiteli, pokárej své učedníky.“ Ježíš jim na to řekl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.“

Úvod: Novoroční obavy

Milí bratři, milé sestry,
dnes jsme tedy vstoupili do nového kalendářního roku. Nevíme, co nám rok 2017 přinese. Nevíme, co všechno v něm prožijeme. Nemáme ponětí, co všechno se nám za těch dalších 365 dnů přihodí. Tušíme správně, že to bude směs pěkných a ošklivých dní… Směs událostí, které bychom chtěli prožívat stále znovu… A událostí, které jsme si nikdy prožít nepřáli. Směs odpočinku i námahy, síly i slabosti, zdraví i nemoci, veselí i smutku. Jen nevíme, na kterou stranu se to převáží. Čeho bude víc. A dokonce ani netušíme, zda nám Bůh dá prožít ten nový rok celý. Zda se vůbec dožijeme jeho konce. Zda na závěr roku 2017 nebudou v kostele, tak jako včera, číst právě naše jména – jakožto zesnulých bratrů a sester. Anebo ještě hůř: Nevíme, zda se konce roku dožijí naši nejbližší, které tolik milujeme a bez kterých si svůj život zde na Zemi představit neumíme. A tato nejistota nám moc pokoje a klidu do života nedodá.

K tomu ještě připočteme nestabilní světovou politiku, problémy v naší zemi a v Evropě. Sice my zde v Javorníku jsme dost zastrčení a jen tak něco se nás nedotýká… Ale na druhou stranu: Žijeme na stejné planetě jako lidé v Berlíně, nebo v Sýrii.

1a) První lék: zaměřme se na Krista a chvalme Ho!

Bratři a sestry, mým úkolem dnes není vyložit celý biblický oddíl, který jste mnohokrát ve svém životě slyšeli a který znáte mnohem lépe než jiné biblické pasáže. Mým cílem je, abychom se dnes všichni zaměřili na Krista, abychom ho chválili pro jeho dílo spásy a abychom přijali jeho pokoj do našich životů.
Ježíš tedy vjíždí do Jeruzaléma. Ježíš směřoval už delší dobu (L 9:91-56) do srdce zaslíbené země proto, aby tam dokončil Boží spásu, kterou Hospodin slíbil vykonat skrze svého Syna. A ten jeho vjezd je skutečně nádherný. První polovina celého příběhu vypráví o tom, jak učedníci mají dovést Pánu Ježíši oslátko. Celá polovina tohoto oddílu se tomu věnuje. Proč? To abychom si uvědomili, že ten, který vjíždí do Jeruzaléma, aby tam nakonec visel na kříži – ten je skutečně zaslíbeným Mesiášem. Že Mesiáš vjede do Jeruzaléma na oslátku – to ohlašuje prorok Zacharjáš: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Za 9:9)
Bratři a sestry, to je jedno z nejkrásnějších starozákonních zaslíbení příchodu Mesiáše vůbec! Vybízí k radosti. K jásotu. K veselí.
A ta radost a ten jásot je vetkán do celého dnešního příběhu. Lidé chválí Ježíše, který vjíždí do Jeruzaléma jako zaslíbený Mesiáš. Jako ten Boží král – spravedlivý, pokorný, jedoucí na oslátku. A ta jejich chvála je skutečně nakažlivá. Víte, ti lidé měli také své problémy, své starosti, své smutky, své noční můry. Ale v té chvíli, v tom nádherném okamžiku – to všechno oddálí. Zaměří se na Krista – zaslíbeného krále, zaslíbeného Mesiáše.
A to je přesně ten dar, který dostáváme, když my chválíme Ježíše Krista. Když se na něj zaměřujeme. Odhlédneme v té chvíli od sebe, od našich starostí a problémů, od našich smutků a nočních můr. Dáme to všechno pryč – alespoň na moment. Chválíme toho, který si naši chválu zaslouží. A na sebe na chvíli zapomeneme.
Bratři a sestry, chvála Hospodina – to je dar! To si uvědomím vždycky v kostele při bohoslužbách: Jak je úžasné, že máme varhany nebo jen tu kytaru, že máme zpěvníky, že máme jazyk a hlas, že máme Duchem svatým srdce otevřená k tomu, abychom Hospodina chválili. To si vždycky uvědomím při pohřebních shromážděních, jak nám pomáhá chválit Hospodina. Co bychom dělali, co bychom si počali, kdybychom nemohli i zprostřed našeho zármutku a trápení Pána Boha chválit? Pak by nám zbylo už jen ten náš smutek vyplakat. Ale my ho z milosti Boží smíme po malých dávkách dostávat ze sebe chválou Hospodina.
Nedávno jsem četl, že Česká republika je rájem antidepresiv. Pro mě zatím to nejlepší antidepresivum je společná oslava Hospodinova jména a jeho úžasných činů. Snad to tak ještě dlouho zůstane.
A schválně dávám důraz na slovo „společná“. Společná chvála. Ti lidé chválili Krista společně, dohromady. A k tomu je třeba se sejít. K tomu je třeba opustit na chvíli ty naše domácnosti a to naše soukromí, k tomu je potřeba na chvíli odložit naše úkoly – a věnovat tomu čas a úsilí. Společná chvála našeho Boha nás vždycky něco stojí. Ale víc nám dá!

1b) Kristus si naši chválu plně zaslouží a zároveň ji od nás vyžaduje

Bratři a sestry, ti lidé provázející Krista do Jeruzaléma mají za co jej chválit. Viděli mnohé úžasné činy, kterými Kristus prokázal, že má lidi rád, a že zároveň přišel od Boha. A přesto… A přesto ještě o něm nevědí všechno! Vždyť podle nich je Ježíš politický spasitel, zachránce před Římany. Oni volají: Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech! (38)
My víme daleko lépe než oni, za co všechno si Kristus zaslouží chválu. Ten král za nás trpěl na golgotském kříži. Ten král za nás položil svůj život. Zemřel za nás! Ten král zbořil hranici mezi námi, hříšnými lidmi a svatým Bohem. Vzal na sebe Boží hněv, který by nás jinak zcela spravedlivě zničil. Apoštol Pavel to krásně říká: Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. (Ef 2:11-13) 
A nejenže tím zbořil všechny bariéry mezi Bohem a lidmi. Ale svým vykupitelským činem boří hranice i mezi námi lidmi navzájem. Mezi tebou, bratře a sestro. Spojuje nás dohromady. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. (Ga 3:26-29)
Bratři a sestry, chvalme společně i v tom novém roce našeho drahého Pána a Spasitele. On si naši chválu cele zaslouží. A nám to třeba pomůže ustát různé problémy a těžkosti, které na nás dolehnou. Na chvíli se zaměříme cele na něj, na Krista – a odhlédneme od nás samotných.
Ale na druhou stranu: Abychom si nemysleli, že to záleží jen na naší dobré vůli, zda budeme či nebudeme chválit Pána Boha… My ho chválit musíme! To se z našeho textu jasně ozývá. Farizeové chtějí, aby Ježíš své učedníky zarazil. Aby je umlčel. Aby jeho učedníci přestali vykřikovat do světa, že Ježíš je Bohem ustanovený král. Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ (39)
Ježíš ale své učedníky nenapomíná. Nezavírá jim ústa. On si přeje, aby ho chválili. Říká farizeům: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ (40) Ani nás Kristus nenapomíná, když ho chválíme. Naopak! On nám dnes naopak ještě připomíná, že my jsme zde od toho, abychom ho oslavovali. On si nás povolal k tomu, abychom ho oslavovali. Jak dokládá Pavel: Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Ef 1:5-6)
Někdo Krista chválit musí. Ale ze všech lidí jsme to logicky my, kteří to máme za úkol. Ti, kteří ho z Boží milosti poznali, věří v něj, žijí s ním, přijímají z jeho rukou spasení a věčný život. Copak bude buddhista chválit Krista? Nebo muslim? Nebo ateista? Těžko! My jsme zde od toho. My – a nikdo jiný!
Stejně tak, jako jsme zde od toho, aby z nás vyzařovalo světlo Kristovo do našeho okolí. My – a nikdo jiný. Nám Kristus říká: Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5:14.16) To musíme jen my, kteří Kristu patříme. To je naše povinnost – nejen výsada! Je to naše povinnost vůči našemu nebeskému Králi.

2) Druhý lék – objevme v sobě Kristův pokoj

Bratři a sestry, nakonec se ještě podívejme na ta slova jejich chvály. Co vlastně zpívá ten zástup učedníků? Jak chválí Krista? Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech! (38)
Té první větě rozumíme… Jak máme ale rozumět té druhé větě: Na nebi pokoj a sláva na výsostech!
Určitě právě o Vánocích nám tato slova rezonují… Vždyť při narození Ježíše v Betlémě zpívají andělé podobnou chválu: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. (L 2:14) Ale největší rozdíl není v tom, kdo to zpívá – tehdy andělé, dnes učedníci. Největší rozdíl je v tom, co zpívají. Andělé přejí Boží pokoj světu. Zástupy učedníků zase chválí Hospodina, že u něj, na nebi, je pokoj. Vždyť Bůh sám je pokoj, jak se ozývá z mnoha biblických míst. Jeden za všechny: Bůh pokoje buď se všemi vámi. Amen. (Ř 15:33; Také: 1K 14:33; Fp 4:9; 1Te 5:23; Žd 13:20)
A nám je myslím zřejmé, že pokoj na zemi, v tomto světě, skutečně není. Protože nepokoj, neklid, ale také nenávist, hněv, zášť, ne-láska – to všechno je výsledek neobráceného srdce. Správně řekl církevní otec Augustin: Nepokojné je srdce, dokud nespočine v tobě, Bože. A to žádné mírové smlouvy a dohody mezi lidmi nezmění. I když je to samozřejmě lepší, než války a chaos ve světě. Ten pravý Boží pokoj je tedy jen na nebi, u Boha. Ale také v srdci každého, kdo s Bohem žije. Ano, tak jako ti učedníci ještě nevěděli, co všechno Kristus učiní pro spásu světa, tak ani ještě nemohli vědět, jaký pokoj budou prožívat poté, co Ježíš bude ukřižován, vzkříšen a sešle svého Ducha do srdcí všech křesťanů.
V našich nitrech se s Duchem svatým ubytoval i Boží nebeský pokoj. Pokoj tedy není jen v nebi, u Boha. Ale i v nás. Díky Bohu.
Je to vlastně zvláštní, jak se všemožně snažíme dosáhnout pokoje a klidu. Co všechno jsme pro to schopni udělat a ochotni podniknout. Kolik peněz za to jsme schopni čas od času utratit. A přitom si vlastně neuvědomujeme, že ten pravý Boží pokoj už nám do našeho srdce Bůh ze své milosti vložil.
A tak do těchto nových dní nového roku slyšme, že pokoje nemusíme dosáhnout dobrými věcmi, štěstím, veselím a dobrou náladou, že pravý pokoj si nemusíme draze kupovat a platit za něj. Že pravý pokoj nemusíme vyhlížet se změnou politické situace. Dnes slyšme a prožijme, že Boží pokoj v nás už je.
Kristus nám slíbil: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14:27) A co slíbil, to také učinil.
Kristus nám dal pokoj s Bohem: Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. (Ř 5:1) Tento základní pokoj bychom si nikde nikdy nekoupili.
Dále: Kristus do našich srdcí seslal Ducha svatého, dárce Božího pokoje. Apoštol říká: Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. (Ř 8:6)
A jinde: Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. (Ř 14:17)
Duch svatý v nás tvoří Boží pokoj: Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost. (Ga 5:22)
Pokoj Boží nás dokonce střeží, hlídá nás: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4:7)
Kristův pokoj nám dokonce i vládne: A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. (Ko 3:15)
A díky tomu my smíme prožívat Boží pokoj vždycky a ve všem, v každé situaci, ať už se v následujícím roce přihodí cokoli: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. (2Te 3:16) Za to také chvalme našeho Pána. Amen.

Modleme se: Pane Ježíši Kriste, na prahu nového roku přijmi od nás naši vděčnou chválu za
všechno, co jsi pro nás učinil, co pro nás stále činíš a také za to, co pro nás chystáš. A pomáhej nám
objevovat tvůj pokoj, který v nás díky tvému Duchu přebývá. Amen.

Autor: Petr Kulík

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *