Spravedlnost Boží, lidská a marná horlivost pro Boha

Člověk může mít horlivost pro Boha a přitom být ztracen: (…mají horlivost pro Boha, ale ne podle pravého poznání – Řím 10:2). Co ale znamená toto poznání? To nám říkají verše, které následují: (Protože neznají Boží spravedlnost, a místo toho usilují postavit svou vlastní, nepodřídili se spravedlnosti Boží. Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří Řím 10:3-4)

Člověk, který nepoznal, že Bůh je spravedlivý, si snaží vytvořit spravedlnost vlastní. Svou samospravedlností se snaží Bohu zalíbit, chce získat Jeho chválu. Vlastně zneužívá zákon pro presentaci vlastní „dobroty a vlastních dobrých skutků“ před tváří Boží a pravděpodobně také před tváří lidskou. Tento samospravedlný člověk horlivě „slouží Bohu“ a předkládá mu vlastní dílo, a doufá, že je Bůh přijme. Marně.

Je jasné, že poznání Boží spravedlnosti v naší Novozákonní době znamená přijetí nabízené spravedlnosti vírou v osobu Pána Ježíše Krista. Hledíme na Jeho dokončené dílo na kříží a svou důvěru vkládáme pouze v Něj. Novozákonní věřící takto získává spravedlnost Boží.

Není mi zcela jasné, jak to bylo v době Starého Zákona. Je jisté, že i hřích SZ věřících ponese Kristus. Jenom Jeho oběť může zahladit hřích. Tedy vezměme v úvahu, že SZ oběti byli pouze stínem budoucího dobra. Není mi ještě jasné, jestli byl SZ svatý ospravedlněn na základě víry v zaslíbeného Mesiáše nebo stačila pouhá víra ve spravedlnost Boží s tím, že „Bůh to nějak udělá“. Není mi jasné, jestli musel věřit přímo v Mesiáše, Krista (tak jako Abraham viděl Jeho den) nebo se stačilo dívat na tento stín budoucího dobra – SZ oběti, dočasné přikrytí hříchu.

Vykupitelské dílo Pána Ježíše na kříži je úžasnou demonstrací Boží Spravedlnosti. (Ř 3:25: Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve). Z tohoto verše plyne, že by se po celou dobu SZ zákona mohlo zdát, že Bůh byl nespravedlivý, když promíjel naše přestoupení a okamžitě netrestal viníky. Bůh ale svoji spravedlnost demonstruje způsobem, který sám na sobě trestá hříchy lidí a sám nese jejich viny v osobě Pán Ježíše.

No jak úžasný Bůh je!!! Jak úžasné je vše co koná!!!

Vykupitelské dílo není pouze Boží reakcí před založením světa na lidský hřích. Je to zjevení Jeho podstaty, Jeho milosti, Jeho Spravedlnosti. Pán Ježíš je finální zjevení toho, jaký Bůh je ve své podstatě. (Žd 1:3 On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech). Říkáme tedy, že samospravedlivý se snaží si připsat vlastní spravedlnost, ale věřícímu Bůh připisuje spravedlnost Boží.

Chci ale říct, že i věřící člověk může spadnout do zákonických principů a začít Bohu překládat vlastní skutky. Místo aby si uvědomoval svojí naprostou nedostatečnost ve všem, vyznával ji Bohu a přijímal milost za milostí od Něj, tak se snaží donutit konat a tělesně se nutí ke skutkům spravedlnosti a předkládá je Bohu.

Nedělejme následující chybu, kterou dělá spousta vyznávajících křesťanů: Začínáme přijetím vírou. Tak se stáváme křesťany. Přijetím daru a vírou jsme smířeni s Bohem a je nám připsána Jeho spravedlnost. Potom se ale křesťanský život stane zákonictvím – jděme, vezměme zákon, vezměme to jho a konejme, konejme a konejme, konejme v poslušnosti. A tím se přijetí milosti na začátku oddělí a nyní se život stává pouhou poslušností a dodržováním zákona.

Křesťanský život by ale měl fungovat jinak. Ráno vstanu, řeknu si ve svém srdci: „Pane Ježíši, ty jsi můj spasitel, ty jsi můj král, jsi můj Pán, jsi můj přítel, jsi můj průvodce, jsi moje ochrana, jsi můj advokát, jsi moje radost, jsi moje naděje, jsi můj Bůh. Vyznávám, že bez tebe nejsem nic a bez tebe nemůžu vůbec nic. S radostí přijímám vše od Tebe. Vím, že moje mysl, vůle i tělo jsou bez Tebe jenom zlé. Moje vůle je vzdorující vůle, moje mysl je zatemněná, a mé tělo poslouchá mou vůli a můj rozum a pokud dnes nepřijdeš, nepomůžeš mi, nebudeš na mě pracovat a proměňovat mě, tak jsem ztracen a zbytek dne i života bude k ničemu“.

Tím Krista oslavím. (Jan 1:16 Z jeho plnosti jsme my všichni vzali, milost za milostí, 1K 15:10 Boží milostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná, vždyť jsem usilovně pracoval více než všichni ostatní  nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou). Proto pevně věřím, že každý křesťan by měl ukazovat na Boží spravedlnost a ne na tu svoji. Neměl by tolik druhé nabádat ke skutkům, ale spíše povzbuzovat a napomínat, ale hlavně, hlavně, hlavně by měl ukazovat, představovat, presentovat, velebit, ctít, Pána Ježíše Krista.

Bůh mě musel dlouhé měsíce ždímat, abych toto pochopil a je přede mnou ještě dlouhá cesta. Chci říct, že jsem se snažil žít naprosto oddaně, všechen svůj čas jsem chtěl věnovat Jemu, žít naprosto svatě atd…. Ale byly to tělesné snahy. Až po po čase mi došlo, že vítězství přichází až tehdy, kdy po těžkých bojích ve smutku rezignuji a vyznám před Bohem. „Pane nejsem schopen s tím nic dělat, pomoc“. Samozřejmě, že celou dobu vím, a žádám o pomoc, ale to konečné vítěství přichází, až když boje vzdám, vyznám a předám. Jak na lusknutí prstu hřích mizí.

Tím vším chci říct jednu věc. Všichni si musíme uvědomit, že všechny naše skutky jsou jako poskvrněné roucho (Iz 64:5-6). Proto myslím, že výzvy ke konání skutků nejsou tou správnou cestou obzvlášť, když není vlastně vysvětleno jak přistupovat a jak konat. Myslím, že „kopance“ ke svatému životu plnému služby k ní přispějí velmi málo, pokud zde chybí zásadní věc – Boží Milost. Myslím, že místo kopanců je třeba naservírovat Boží Slovo ostré jako dvousečný meč, které ale člověka neuzavře do sebe, ale ukáže mu na milostivého Pána. To je moc důležité!

Klíčem k úspěchu je pohled na Boha. Na všechny Jeho superlativy, všechny Jeho slávu. Pohled na Pána Ježíše a slávu Jeho milosti. (Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa – Jan 17:24). Pohled na Jeho kříž, který nejenže vykupuje a zachraňuje, ale který nám dává moc Ducha. Duch Boží nemůže svědčit, když jsem se díváme do sebe. Pohled do sebe je Bohu nepřátelský.

Proto se modlím, aby ze všech kazatelen byl představován Pán Ježíš v celé Jeho nádheře. To je klíčem ke svatému životu každého člověka a každého sboru. Protože když ovce uvidí Pána a jeho nádheru, nebude nutné ji popobízet ke skutkům, ale tato ovce bude naplněna Duchem a skutky bude konat z lásky k Bohu skrze Ducha a ne z donucení nebo poslušnosti. Konat z lásky ke Kristku je víc, než konat z pouhé poslušnosti. I když je třeba obojí, když je lásky málo.

Nechme Boha jednat v nás. Buďme světlem tomu světu. Ne jenom tím, jak žijeme, ale hlavně tím, že ukazujeme Pána Ježíše těm, kteří ho nevidí nebo vidí málo. Zkoumejme skutky Boží více než skutky lidské. Neberme si příklad jak žít, ale dívejme na Krista a nechme Jej žít skrze nás.

Otče náš nebeský, dávej se nám, prosím, poznat v plnosti! Zjevuj nám svojí slávu a slávu milosti tvého Syna především. Dej ať poznáváme Tebe a sloužíme druhým. Tím tě oslavíme.