Jsi znovuzrozený?

Vnější potvrzení nového narození II. –Touha po Božím slovu, spravedlivý život bez hříchu, láska k bližním

1J 3:4-10 – Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu. Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Úvod

Milí bratři, milé sestry,
už dvě neděle společně přemýšlíme nad biblickými oddíly, které mluví o velmi důležitém tématu: O znovuzrození. O novém narození z Ducha svatého. Nejprve nám Ježíš připomněl, že nové narození je cele Božím dílem. Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (J 3:5) To je políček všem Nikodémům všech dob, kteří se domnívají, že svou spásu můžou kontrolovat, nebo na ní alespoň s Bohem spolupracovat. Jen Bůh dává nový život – a jen tomu, komu sám chce.
Minulý týden jsme se posunuli dál. Začali jsme naslouchat oddílům z Písma, které mluví o důkazech nového narození. Tedy o tom, jak konkrétně se v životě člověka projeví, že ho Duch svatý proměnil, že se ten člověk nově narodil z Boha, že je nové stvoření v Kristu. Písmo nás nenechává na omylu – vypočítává hned několik znamení a důkazů toho, že člověk je nově narozen z Ducha svatého. A tím pádem že směřuje do Boží věčnosti.

1. Tím prvním důkazem byla VÍRA V JEŽÍŠE KRISTA A VYZNÁNÍ JEŽÍŠE KRISTA. Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha, říká Jan (1J 5:1). A Pavel o tom mluví podobně: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ (Ř 10:9-11)
Duch svatý přichází do našeho světa proto, aby oslavil Ježíše Krista. Aby nasměroval některé lidi právě na Krista. Aby tito lidé vzývali Ježíše svým srdcem, svým jazykem, ale nakonec – celým svým životem. Každý, komu Duch svatý dal nově se narodit, každý takový věří v Krista, doufá v Krista a miluje Krista. To je tedy první a naprosto zásadní projev nového narození člověka. A dnes se společně podíváme na další důkazy narození z Ducha svatého.

2. Tím druhým důkazem je TOUHA PO BOŽÍMU SLOVU. O tom mluví pro změnu apoštol Petr ve svém dopise: A jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý!‘ (1Pt 2:2-3)
Tím nefalšovaným, pravým duchovním mlékem, kterým se křesťané – jako novorozené děti Boží – mají po celý život napájet a živit, je Boží slovo. Proč? Protože Písmo je ten pokrm, kterým rostou ke spasení. A zase: Není divu, že Duch svatý do nás vlévá právě touhu po Božím slovu. Vždyť on je skutečným autorem Bible. (2Tm 3:16-17) A on nám ve svém Slovu ukazuje, jaký je Bůh, jak jedná s tímto světem, jak jedná s námi, se svou církví. A také nám nastavuje zrcadlo. Svým Slovem nám sděluje, jací jsme ve skutečnosti my sami. Jaká zaslíbení nám v Kristu patří. Jakým duchovním požehnáním jsme v Kristu obdařeni. Ale také: Jakými nedostatky stále trpíme. A jakým směrem se máme v životě posunout. Duch svatý nás tedy skrze Písmo popostrkuje – přímo do Boží náruče.
Člověče, nekrm se Božím slovem – a časem umřeš na podvyživení. Říká se, že se člověk může postit od jídla maximálně 40 dní. Po 40. dnu začne tělo trávit sebe samo. A člověk brzy zemře. Totéž platí v duchovní rovině. Jak dlouho vydržíme bez toho, abychom se živili Božím Slovem? To nikdo z nás neví. Ale přitom mnozí evangelíci tajně předpokládají, že to vydrží hooodně dlouho. Že zásoby biblického tuku z nedělky nám vydrží na celý život. Pán Ježíš je jiného názoru. Na poušti říká ďáblu: Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4:4)
Bratři a sestry, klidně v tomto postním období držme půst od alkoholu, sladkostí, masa, televize, auta – to nikomu z nás neuškodí. Ale tím víc se syťme Božím slovem – protože jedině Božím slovem rosteme ke spasení. Díky Písmu totiž poznáváme lépe Boha i sebe.
Díky znalosti Písma dorůstáme v našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jsme mu stále podobnější. A také odoláváme nástrahám ďábla, světa a hříchu. Díky Písmu rozeznáváme pravdu od lži. A také nabýváme novou sílu k překonávání veškerých životních obtíží. Žalmista chválí Hospodina za jeho slovo: Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. (Ž 119:130) Ale bez znalosti Božího slova nakonec zemřeme v temnotě, hlady.
A my se máme sytit Božím slovem i navzdory tomu, že nás Písmo kolikrát usvědčuje a obviňuje z hříchu. Že je z našeho lidského pohledu příliš tvrdé a přísné. Není jednoduché se v těchto případech Božím slovem „ládovat“. Ale je to pro naše dobro. Řekněte sami: Komu z vás kdy chutnal rybí tuk? Nebo špenát? Nebo kyselé zelí? A co teprve takový špenát se zelím, zalitý rybím tukem? To je vitamínová bomba! Ale spolknout to – to půjde těžko. Apoštol Pavel v listu Římanům praví: Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím. když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Ten Duchem obnovený Pavel vidí v Božím slovu lék pro svůj život. Boží slovo ho stále obviňuje z hříchu, ze selhávání, z jeho slabostí. Písmo mu ukazuje jeho hřích tak silně, že Pavel nakonec zvolá: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Kdo? No přece Ježíš Kristus: Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! (Ř 7:22-25) To je jediné východisko z naší bídy, které nám Písmo předkládá. To je jediný únikový východ – Ježíš Kristus. A proto nás, obviněné z hříchu, Písmo stále znovu nutí jít k Pánu Ježíši, jeho prosit o odpuštění, jeho vzývat a chválit za spásu, o něj se opřít, jeho se držet, žít s ním. Boží slovo je vitamínová bomba pro křesťana. A proto se jím křesťan musí přímo „cpát“ – i když někdy není snadné určitá sousta spolknout a strávit.

3. Pojďme dál. Tím třetím znakem nového narození, je SPRAVEDLNOST A NEPŘÍTOMNOST HŘÍCHU. Počkej, počkej, faráři – co že jsi to říkal? Nepřítomnost hříchu? Vždyť teď jsi mluvil o hříchu, z kterého nás Boží slovo obviňuje! Než na to odpovím, poslechněte si Písmo samotné. Jan říká: Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže řešit, protože se narodil z Boha. (1J 3:6.9)
Bratři a sestry, jak těmto výrokům máme rozumět? Pokud bychom tyto verše vzali bez váhání doslovně, pak nikdo z nás není znovuzrozený. Pak nikdo v celé historii církve nebyl znovuzrozený. Pokud je znamením obnovy Ducha svatého, že člověk vůbec nehřeší, pak nikdo z nás Boží království nespatří, ani do něj nevejde – protože nikdo z nás není skutečně Duchem svatým obnoven. Vždyť my hřešíme! Vždyť my hřešíme každý Boží den!
Ale nebojte se – i Jan s tím počítá. O něco dříve říká: Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1J 2:1) A to ještě podepře jinou myšlenkou: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1:8-9) Tak tedy: Na jednu stranu neříkejte, že jste bez hříchu – to byste lhali sami sobě. To žel totiž není pravda. Své hříchy nezapírejte. Naopak! Své hříchy upřímně vyznávejte. A Kristus vám je odpustí. Na druhou stranu ale nehřešte! Protože vy žijete v Kristu. A kdo v Synu zůstává, nehřeší… (1J 3:9a)
Bratři a sestry, jak tomu tedy máme rozumět? Jak sladit tyto dvě výzvy, které si na první poslech protiřečí? Nelžete, že nehřešíte! Vždyť vy hřešíte! A na druhé straně: Kdo je narozen z Boha, ten nehřeší
Nejlépe takto: Hřích už není stav, ve kterém, křesťane, žiješ. Z toho tě Kristus jednou provždy vysvobodil. Ano, ty ještě občas, někdy zhřešíš. Selžeš. Klopýtneš. Padneš. Sejdeš z cesty spravedlnosti. Ale v hříchu už nesmíš žít. Na tobě, pokud jsi nově narozený z Boha, se stále více projevují známky Božího DNA. Jsi Boží dítě. Nosíš v sobě Boží geny. A jak se na tobě projeví geny tvých rodičů, tak se tím silněji na tobě projevují a prosazují duchovní geny tvého nebeského Otce.
A tvůj nebeský Otec je přece spravedlivý a svatý. On je zcela prost jakéhokoli hříchu, temnoty, selhání. A proto se i v tobě stále jasněji projevují známky této Boží svatosti a spravedlnosti. Rosteš do podoby Ježíše Krista, tvého svatého Spasitele. Ne z vlastních sil. Ale díky Bohu. Z jeho síly. Z moci Ducha svatého. Svatý Bůh tě před věky vyvolil… Svatý Kristus tě na kříži vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Duch svatý tě posvětil. Copak můžeš žít jinak – než svatě? Copak bys mohl přestat růst v Boží spravedlnosti a svatosti? Jeden kazatel to krásně popsal: Jsem stále více podobný Kristu. Postupuju pořád dál. Dva kroky dopředu. Jeden krok zpět. Dva dopředu. Jeden zpět. Dva dopředu, jeden zpět.
Takže ano, bratři a sestry: Může se stát, že zalžu. A žel jsem v životě lhal mockrát. Někdy ze strachu o druhé. Jindy ze strachu o sebe. Ale nesmím být lhář. Nemám být člověk, kterému už nikdo nevěří ani nos mezi očima. Mám litovat svých lží a vyznávat to Kristu jako svůj hřích. A z mých úst má vycházet stále častěji pravda, především ta Boží. Čím déle jsem novorozeným Božím dítětem, tím bezpečněji se lidé mohou opřít o má slova – protože jsou pravdivá.
Ano, může se stát, že některým lidem jsem něco v životě záviděl. Závist je hřích. A proto ji musím pokorně vyznávat jako hřích – když zjistím, že jsem se jí dopustil. Ale jako dítě Boží nesmím v závisti žít. Jako člověk obnovený Duchem svatým nesmím v sobě tu závist hýčkat. Nesmím se jí nechat ovládat. Jako nové stvoření v Kristu si nemůžu závist ani omlouvat. Naopak se jí stále znovu snažím zbavit.
Bratři a sestry, to je rozdíl mezi konkrétním, jednorázovým hříchem – a životem v hříchu. My žel hřešit budeme. Dokud budeme v těle. Ale nesmíme v hříchu zůstávat! Nesmíme v něm žít!
Proto Jan říká: Nehřešte! Protože novorozené děti Boží nežijí v hříchu. Novorozené Boží děti žijí stále více svatě a stále méně hříšně. Novorozené děti Boží bojují s hříchem – jako s tím největším protivníkem. Ale pokud jste přesto zhřešili, pokud jste padli, pak vyznávejte svůj hřích svému Pánu – Ježíši Kristu. On vám odpustí. A dá vám sílu váš hřích také opustit.
A s tím souvisí ta spravedlnost. Jak říká na jiném místě: Víte-li, že on (Kristus) je spravedlivý, pochopte, že také každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen. (1J 2:29)
Každý, kdo činí spravedlnost, je z Krista zrozen. Že jsme narozeni z Ježíše Krista, že v nás žije nový člověk, který směřuje do Božího království – to se pozná tak, že konáme spravedlnost. Nejen, že jsme před Bohem ospravedlnění – díky Ježíšově oběti, jak Písmo často prohlašuje. (Ř 3) Nejen, že jsme spravedliví v Božích očích – díky Kristu. Ale také že spravedlivě žijeme. Že ta Kristova spravedlnost je na nás vidět. Že se v našem životě konkrétně projevuje. Takže, bratři a sestry, tu Boží spravedlnost na nás nemá vidět jen Bůh. Bůh ji vidí, protože se na nás dívá přes Ježíše, přes svého dokonale spravedlivého Syna.
Ale tu spravedlnost na nás mají vidět i naši bratři a naše sestry. Ten spravedlivý život na nás mají vidět i lidé kolem nás. Ta Boží spravedlnost se musí projevit navenek. Tak jako třeba na lyžařovi se musí projevit, že umí lyžovat – byť čas od času na sjezdovce spadne.
A co to vlastně znamená: Činit spravedlnost? Co to znamená: Žít spravedlivě? Čti Písmo, bratře a sestro. Čti o tom, jakým způsobem žil Ježíš. Na tom se nejvíc naučíš o Boží spravedlnosti. Vždyť Ježíš je tím nejlepším ukazatelem toho, co to znamená žít před Bohem správně a spravedlivě. Čti každý den Boží slovo, modli se, abys měl dostatek moudrosti pochopit, k jakému životu tě Bůh vede. A abys měl dostatek síly podle toho také žít. Protože naše pojetí spravedlivého života, tak jak o tom někdy sami přemýšlíme, se málokdy kryje s Božím pojetím spravedlnosti.
A také zde platí: Nech v sobě tu Boží spravedlnost růst. Boží spravedlnost, činy spravedlnosti – to se u nás neprojeví z hodiny na hodinu. To je soustavná práce. Celoživotní práce, kterou v nás Duch svatý podpoří.

4. A s tím souvisí čtvrtý a poslední důkaz našeho duchovního, druhého narození: LÁSKA K BLIŽNÍMU. Bratři a sestry, to je poslední obrovský důkaz toho, že je člověk skutečně Božím dítětem. Že je skutečně Duchem svatým obnoven. Evangelista Jan nás vyzývá: Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. (1J 4:7-11)
Mnozí teologové z těchto vět vyvodili naprosto chybné závěry. Hlásají do světa: Každý, kdo miluje, se narodil z Boha. A tak tedy nezáleží na tom, zda v Boha věříš, nebo nevěříš. Nezáleží na tom, zda Krista přijímáš, nebo nepřijímáš. Důležité je, člověče, abys druhé lidi miloval. A když druhé miluješ, pak ses z Boha narodil – i když o Bohu nic nevíš. A když ses z Boha narodil – přestože o Bohu nic nevíš – pak jistě vstoupíš do jeho království. Stručně: Nezáleží na tom, v koho věříš – ale jak žiješ, zda umíš milovat. 
Ale to je lež! To Jan v žádném případě neříká! Jan mluví o tom, že my, kteří jsme poznali a ve víře přijali Boží sebeobětavou lásku, máme také druhé milovat – stejně jak Bůh v Kristu miluje nás. On pro nás – z lásky k nám – obětoval svého Syna. A my jsme tu jeho oběť s vděčností přijali. A proto se po celý život také máme této nesobecké, obětavé lásce přibližovat. Smíme, máme a musíme druhé milovat stejnou láskou, jakou si nás zamiloval Bůh sám.
Kdo toho je schopen? Jen ten, kdo tuto Boží lásku na sobě zakusil. Jen ten, kdo byl vnitřně obnoven Duchem svatým. Jen ten, komu je Kristův kříž vzácnější nad všechny poklady světa. Jen ten v této nesobecké, obětavé, skutečné Boží lásce roste, dělá pokroky. Takový člověk o Boží lásce nemluví. On ji svým životem uskutečňuje – a druzí lidé o tom vědí. Druzí tu jeho lásku na sobě zakoušejí. Církevní otec Tertullian jednou vyprávěl o důvodech, které ho přiměly přijmout Krista a stát se křesťanem. Nebyly to prý argumenty, které mu křesťané předkládali, protože na každý z nich dokázal vymyslet odpověď. Ale, Tertullian říká, ti křesťané měli něco, co jsem já neměl… To, co mě přimělo přestoupit ke křesťanství, byl způsob, jakým se křesťané navzájem milovali.

Závěrečné ujištění i výzva

Bratři a sestry, jsme v samotném závěru série kázání o novém, duchovním narození. A tak v dalších dnech vážně přemýšlejme: Co v našem životě převládá? Je to spíš jen matné povědomí o Písmu, provázené vnitřním nezájmem? Čteme raději noviny, nebo časopisy o životech celebrit, než Boží slovo? Anebo po Písmu toužíme, skutečně ho studujeme a necháváme se jím také vést? A co nebo kdo nás v životě kontroluje? Co nebo kdo utváří náš život? Co v našem životě skutečně roste? Je to náš hřích, nebo Boží spravedlnost? Je to sobectví, nebo Boží sebeobětavá láska? Protože my nemůžeme žít rozervaně: Nemůžeme po celý život patřit stejnou polovinou ďáblu, tmě, hříchu – a druhou polovinou Bohu, světlu a spravedlnosti. To první v nás musí slábnout a umírat. A to druhé v nás musí růst a stále více sílit.

Každopádně bych vás ale chtěl dnes ujistit: Každý, kdo svým srdcem uvěřil v Krista, každý, kdo svými ústy Krista vyznává; každý, kdo miluje Boha a poslouchá jeho Slovo, každý, kdo sice padá do hříchu, ale v hříchu žít nechce a zápasí s ním, každý, kdo se upřímně snaží žít spravedlivě a nesobecky milovat druhé po vzoru Pána Ježíše – každý takový byl z Boha zrozen.
Ale je možné, že někoho z vás Boží slovo usvědčilo z toho, že ještě nejste obnovení, že ještě pořád žijete v hříchu, že se ve vás ten nový zrod ještě neuskutečnil. Ale třeba vám také Bůh dal do srdce touhu, aby se to změnilo. Abyste to změnili dnes. Pokud ano, dejte mu svůj život. Vydejte svůj život Ježíši Kristu. Vyznejte mu svůj hřích a přijměte ve víře jeho odpuštění. Na nic nečekejte. Právě tento den může být dnem vašeho nového narození pro Boží království.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, chválíme tě za to, jakým způsobem jsi nás poslední týdny i dnes vyučoval o novém narození. Chválíme tě za to, že když ty k nám mluvíš, naše uši, ale především naše srdce poslouchá – byť nám občas není úplně příjemné, co slyšíme. Za tím stojí tvá milost! Ale víme, že je to potřeba. Pane, syť nás dál svým Slovem. A svým Duchem nás veď k tomu, abychom tvé slovo jen neposlouchali, abychom podle něj také žili. A prosíme tě za všechny, které jsi ještě k sobě nepřivedl a kterým jsi ještě nedal nově se narodit pro tvé království. Učiň s nimi ten zázrak. Zachraň je. Amen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *