Jsi znovuzrozený?

Vnější potvrzení nového narození I. – Víra v Krista

Mt 16:13-17 – Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

1J 5:1 – Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.

I. Opakování – Nové (duchovní) narození člověka je cele Božím dílem

Milí bratři, milé sestry,
minulý týden jsme probírali především ta úžasná Ježíšova slova: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. (J 3:5) A s pokorou jsme si uvědomili, že celá naše věčnost závisí na Bohu. Ne na nás! Ale na Bohu, který jediný může člověku darovat nové narození, nový život – a tím také způsobilost žít s Bohem navěky. Tedy pokud jsme se narodili znovu (shůry), pak jistě spatříme Boží království. Pokud jsme se narodili z Ducha svatého, pak vstoupíme do Boží radostné věčnosti. Všechno tedy závisí na tom, zda jsme či nejsme nově narození.
Minulou neděli jsme tedy slyšeli, že to nové narození člověka je dílem Ducha svatého. (J 3:1-10; Tt 3:5) Abychom ale byli přesní: Písmo na mnoha místech mluví o tom, že Bůh sám je autorem toho duchovního zrození člověka. Jen on! Ovšem někdy tento zázrak duchovního zrodu připisuje Ježíši Kristu. (1J 2:29) A jindy zase Bohu Otci. (J 1:13; 1Pt 1:3) Ať tak či onak – nové zrození člověka je cele dílem Božím. Ty, člověče, v tom prsty nemáš.
Proč? – mohli bychom se zeptat… Proč se člověk nemůže znovu narodit sám? Proč na svém novém narození nemůže aspoň z 1 procenta spolupracovat s Pánem Bohem? Proč nemůžeme přispět svou troškou do mlýna? Proč se my lidé se nemůžeme sami od sebe obrátit k Bohu? Tím důvodem je náš hřích. Hospodin se ptá svého lidu ústy proroka Jeremjáše: Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo? (J 13:23) Starý člověk se nemůže sám od sebe proměnit v nového člověka. Nespravedlivý nemůže sebe sama proměnit ve spravedlivého před Bohem. Hříšný nemůže změnit sebe sama na svatého v Božích očích. Ten, který kráčí vstříc zkáze, se nemůže proměnit v toho, který kráčí do Božího království. Dítě ďábla (J 8:44) ze sebe sama neučiní dítě Boží. (J 1:12n) To není v silách člověka. Teď se v pražském nákupním centru ztratila malá sestřenice našich dětí. Ona tím centrem prochází každý den, když jde ze školy. Ale tentokrát se trošku zakoukala – a domů nedošla. Tři hodiny se motala po všech obchodech a nemohla najít východ. Dokud jí nenašli rodiče. To je ukázka hříchu člověka – bludiště, ze kterého se člověk sám nevymotá. Vězení, ze kterého se sám člověk nevysvobodí, nevykoupí. Proto král David tak naléhavě k Bohu volá: Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. (Ž 51:12) On totiž dobře ví, že není schopen stvořit si nové srdce. Nejen jako pouhý člověk, ale také jako veliký hříšník. Ale stejně dobře David ví, že Bůh toho schopen je.
Takže je to Bůh, komu patří všechna chvála i všechna čest za to, že z některých lidí milostivě tvoří nového člověka. Toho jsme byli svědky právě při dnešním křtu. Křest Lenky je zrovna příkladem, kdy církev „jen“ potvrdí, že Lenka byla Bohem obnovená, že se znovu narodila. Že Bůh změnil její srdce. Že z ní učinil nové stvoření v Ježíši Kristu. Křest podle Písma rozhodně není oslavou prvního, tělesného narození – jak to někteří vnímají při křtu dítěte. Křest je oslavou druhého, nového, duchovního narození člověka. Křest je slavnostním potvrzením, že Bůh dal starému, hříšnému člověku narodit se znovu.
My sami ze sebe nového člověka neučiníme. A ani u druhých nemůžeme způsobit nové, duchovní narození. My máme hlásat evangelium, kázat, modlit se za druhé, pomáhat jim – a trpělivě čekat. Protože tu pravou změnu v nich umí učinit jen Bůh sám. A když se to z jeho milosti stane, jedině jemu za to patří veškerá sláva. Ne nám. Bohu!

II. Dvě námitky: Nové narození nemůžeme poznat ani u sebe, ani u druhých

Ale my dnes pokročíme. My se dnes zaměříme na účinky a důsledky nového stvoření. Pán Ježíš nás minule upozornil na to, že Duch svatý je jako vítr. Vane, kam chce. Proměňuje toho, koho chce – kdy chce, kde chce a jak sám chce. (J 3:8).
My lidé nemůžeme Ducha svatého kontrolovat, usměrňovat, manipulovat s ním. Ale zároveň vidíme, slyšíme a zakoušíme jeho práci. Jsme svědky jeho díla. Vidíme, že Bůh obnovuje srdce člověka. My zakoušíme na sobě i na druhých lidech, že jsou najednou jiní. Že v nich žije nový člověk. Že se z nich na povrch dere nový, božský život.

1) Někdo by však už zde mohl namítnout: Ale to není pravda. Duch svatý mění nitro člověka – ale my to jeho působení nemůžeme vidět, ani nijak hodnotit. Je to vnitřní, niterná změna. A tou si my smrtelníci nikdy nemůžeme být jisti – zda jsme, či nejsme znovuzrození. Zda z nás Bůh učinil, nebo neučil nové stvoření. Na to odpovídá apoštol Pavel: Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8:16) Duch svatý, který nám změnil srdce, také to naše srdce ubezpečuje, že patříme Bohu. On nám nedal narodit se znovu, abychom po celý náš pozemský život žili v nejistotě, zda jsme či nejsme obnovení – a tím i zachránění pro věčnost. Ano, pochybnosti se tu a tam objeví – ale Duch svatý nás stále znovu vnitřně ujišťuje, že jsme Boží děti.

2) Námitky pokračují: Dobře, tak sami v sobě můžeme občas prožít tu niternou jistotu, že patříme Bohu, že jdeme po správné cestě za Kristem – vstříc Božímu království. Ale pořád je to záležitost našeho nitra. Navenek se to nijak neprojevuje. To na sobě nemůžeme ani vidět, ani poznat, ani zakoušet. A už vůbec nemáme právo hodnotit dílo Ducha svatého v druhých lidech. Tato námitka zní velmi pokorně. Ovšem ani ona není pravdivá.

Bratři a sestry, nezapomeňme: Duch svatý, autor nového života v člověku, je také autorem Písma. A právě ve svém slovu nám ukazuje docela přesně, jak se projevuje člověk, kterému Bůh dal znovu narodit se znovu. Bůh nás tedy nenechává v nevědomosti a v nejistotě ohledně toho, zda jsme či nejsme znovuzrození. Bůh nás nenechává v nevědomosti – a tím pádem ve strachu o naši věčnost. A zároveň nám dává Písmo k tomu, abychom dokázali rozpoznat jeho milostivou práci s druhými lidmi.
Jaké jsou tedy důkazy toho, že v nás žije nový člověk? Jaká jsou ta vnější potvrzení, že z nás Duch svatý stvořil nového člověka? Zhuštěně řečeno: Jak se navenek projevuje vnitřní dílo Ducha svatého? To je ta dnešní otázka!

III. Dva domnělé důkazy nového narození

Než se společně podíváme na ta pravá, biblická potvrzení duchovního zrodu, zmiňme nejprve dva velmi populární, údajné (domnělé) „důkazy“ znovu-zrození.

1) Ten první: Musím prožít nějaký mimořádný zážitek – v okamžiku svého nového narození. Ve chvíli, kdy mě Duch svatý promění, musím zažít něco ojedinělého. Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že ta chvíle nového narození se musí projevit i navenek – třeba nějakým viděním, nebo zjevením, nebo přímým Božím sdělením, nebo dokonce zázrakem. Vždyť například apoštol Pavel prožije úžasné obrácení, úžasné nové narození. Zjeví se mu sám Kristus. Mluví s ním vzkříšený Ježíš. (Sk 9) Pamatujme ale, bratři a sestry, že to co zažil on, to nezažily tisíce, desetitisíce, miliony křesťanů po něm. Pavla si vzkříšený Kristus k sobě povolal zcela mimořádným způsobem. Ale ty miliony znovuzrozených křesťanů k sobě přivedl také – ačkoli v tu chvíli ti lidé neprožili nic nebývalého. Proto: Jakým způsobem Duch svatý mění život člověka, to necháváme zcela na něm. Vždyť víme, že ten největší zázrak se odehraje v našem nitru – když ze starého, hříšného člověka Duch svatý učiní nové stvoření v Pánu Ježíši Kristu. Vnější události jsou v tu chvíli druhotné.

2) Ten druhý údajný důkaz znovuzrození s tím souvisí: Okamžik svého nového narození si musím pamatovat… Je to tak silná událost, že musím vědět, kdy, kde a jak se to stalo. Kdy, kde a jak se odehrála ta duchovní proměna.

Ano, jsou křesťané, kteří si celý život pamatují přesné místo a čas svého nového narození. Přesný okamžik, kdy se obrátili. Kdy poklekli před Bohem a vyznali svůj hřích. Kdy se smrtelně vážně rozhodli jít za Ježíšem. Ale není nutné si tu událost pamatovat do konce života.
Já si třeba přesné datum nepamatuji. Ale vím, že to bylo někdy v květnu roku 2001, asi 14 dní po maturitě. Do té doby jsem byl pokřtěný, církví vyučovaný, ve sboru konfirmovaný evangelík. Ale Bůh mně do té chvíle ještě nestvořil nové srdce. Stalo se to až v 19 letech. A došlo k tomu při čtení Ježíšova Kázání na hoře. Jedním veršem z Ježíšových blahoslavenství na mě Duch svatý tehdy zatlačil tak silně, že jsem pokorně a s pláčem vyznával svůj hřích a prosil Boha o odpuštění. A zároveň jsem v těch dnech zakusil obrovskou vlnu touhy skutečně v životě následovat Pána Ježíše. Musí ale něco podobného prožít každý křesťan? Myslím si, že musí. Každý člověk musí opravdově vyznat svůj hřích, zcela vážně a pokorně přijmout Boží odpuštění a Boží milost a pocítit nehranou touhu žít s Kristem. Tak se to odehrálo při Letnicích – po prvním křesťanském kázání evangelia. A tak se to děje stále znovu – až do skonání věků. Apoštol Petr končí své kázání těmito slovy: Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ A najednou se Duch svatý dotkl srdcí těch posluchačů: Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2:36-39)
Prožít to musíme všichni. Ale pamatovat si ten klíčový okamžik nutně nemusíme. Vždyť tím nejlepším důkazem, že jsme kdysi poprvé vážně vyznali svou nehodnost před svatým Bohem, je ten, že tak od té doby činíme pořád znovu a znovu. Že se stále znovu spoléháme ve svém životě jen na Boží milost, kterou nám Bůh v Kristu prokázal. A že znovu a znovu toužíme jít za Ježíšem. Duch svatý obnoví člověka jednou. Ale ta obnova se projevuje po celý jeho život. Tak jako dítě se tělesně narodí jen jednou. A důkazem toho, že jsme se kdysi narodili, není, že si ten okamžik pamatujeme. Tím pravým důkazem toho, že jsme se kdysi narodili, je, že žijeme. Jak říká Pavel: I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (2K 4:16)
Takže shrnuto podtrženo: Člověk nemusí nutně při svém obrácení ke Kristu zažít něco mimořádného. Ani si nemusí pamatovat den svého nového narození. To nejsou biblické důkazy vnitřní, duchovní proměny člověka.

V. První biblický důkaz nového narození: Víra a vyznání Ježíše Krista

1) Tím prvním potvrzením práce Ducha svatého v nitru člověka, které nám Písmo předkládá, je víra a vyznání Ježíše Krista.
Duch svatý v nás vzbudil víru v Ježíše Krista. Apoštol Jan říká: Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha. (1J 5:1). A o kapitolu dříve: Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. (1J 4:13-14)
Tedy tím prvním vnějším projevem znovuzrození člověka je víra v Ježíše jako Krista. Věřím, že Ježíš je Mesiáš. Věřím, že Ježíš je Boží Syn. Že Ježíš je Spasitel. Že Ježíš, který tehdy – lidsky viděno – tak neslavně skonal na golgotském kříži, je můj Spasitel, je můj Zachránce.
A k této vnitřní víře v Ježíše Krista neoddělitelně patří také veřejné vyznání víry. Tedy nejen: Věřím v Ježíše Krista. Ale také vyznávám, že Ježíš je můj Spasitel. Že on je pravý Boží Syn, který kvůli mně položil svůj život na kříži.

2) Krásně je to vidět na příkladu apoštola Petra. Když se Ježíš svých učedníků zeptal, za koho jej druzí lidé pokládají, odpověděli mu: Jedni (tě pokládají) za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. A tak jim Ježíš položil ještě jednu otázku, tentokrát zcela zásadní: A za koho mne pokládáte vy?
Šimon Petr odpověděl: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Petr vyznal, že Ježíš není pouhý člověk, velký prorok, nebo zmrtvýchvstalý Jan Křtitel… Ale že je Mesiáš. Řecky: Kristus. Že Ježíš je Kristus a Syn Boží. Syn živého Boha. To je úplně jiné vyznání, než k jakému došli lidé, kteří se kolem Ježíše občas motali. A teď to přijde! Jak k tomuto vyznání Petr dospěl? Tím, že byl Ježíši blíž, než ty zástupy lidí? Tím, že ho „po lidsku“ znal lépe než oni? Ne, tím to není! I Jidáš ho znal lépe než ostatní lidé. A přesto nakonec Ježíše zradil. Bude to tedy něčím jiným… Tím důvodem, proč Petr vyznává Ježíše jako Mesiáše, Krista, Syna Božího, je ten, že mu tu víru vložil do srdce Bůh sám. Ježíš mu odpověděl: Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. (Mt 16:13-17) To ti nezjevili lidé kolem tebe… To ti nezjevily ani tvé tělesné oči, ani tvůj rozum… To je dar shůry. Tvá víra je dar shůry.
A po vzkříšení Ježíše a po sestoupení Ducha svatého na církev je Petrova víra i jeho vyznání ještě silnější. Jedině v Kristu vidí spásu svojí, spásu svých bratrů a sester a záchranu všech ostatních, kteří v Krista ještě uvěří. Před nepřátelsky naladěnou židovskou radou říká zcela otevřeně: Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4:11-12)

3) Bratři a sestry, znám spousty lidí, kteří si Ježíše váží. Mnozí v něm vidí skvělého člověka, mudrce, lidového léčitele, filantropa – milovníka lidí, sociálního reformátora, hlasatele míru a nenásilí mezi lidmi, totálního pohodáře (předchůdce všech hipíků), zbožného žida, mravní a duchovní autoritu, dokonce proroka.
Ale jen ten, komu Duch svatý promění nitro, jen ten vyznává srdcem i jazykem, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. Že on přišel od Boha do tohoto světa, on dal svůj život všanc – aby také mě zachránil z prázdnoty života, z temnoty, z hříchu, z věčné smrti. Jen on je můj Spasitel. Jen Ježíš je Boží Syn. Nikdo jiný. Nikdo jiný vedle něj. Apoštol Pavel říká něco podobného: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, 11 neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ (Ř 10:9-11)
Věříš, člověče, že Ježíš je Kristus? Věříš, že on – a jen on – je pravý Syn pravého Boha? Že právě a jen Ježíš byl Bohem poslán, aby tě zachránil pro věčnost? Že v nikom jiném, jak apoštol Petr vyhlašoval, není spásy? A jsi ochoten to také ústy vyznávat? Pak je to tím, že tvé hříšné srdce Duch svatý proměnil. Že ti dal znovu se narodit.
V prvním čtení jsme slyšeli, že Duch svatý přišel proto, aby oslavil Pána Ježíše Krista. (J 16:14) A proto není divu, že tím prvním projevem zrození z Ducha svatého je právě víra a vyznání Ježíše jako jediného a jedinečného Spasitele. Duch svatý vchází do našeho nitra, aby nás nasměroval na Krista, aby obrátil náš vnitřní zrak na Ježíše.

4) Z Písma ovšem slyšíme i varování: Nezapírejte Krista! Nestyďte se za něj a za svůj vztah k němu! Apoštol Pavel říká: Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. (2Tm 2:12-13)
A Ježíš sám také varuje. A jeho slova jsou ještě silnější, než ta Pavlova: Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly. (Mk 8:38)

V. Výzva na závěr

Bratři a sestry, dnes jsme přemýšleli nad prvním biblickým potvrzením nového narození… Příští neděli přijdou na řadu další projevy té nádherné a zázračné změny, kterou umí učinit jen Bůh sám. Ale už u toho dnešního důkazu jsme směli uvažovat, zda jsme, nebo ještě nejsme nově zrozeni z Ducha svatého.
A tak blaze tomu, kdo dnes odchází vnitřně ujištěn, že byl z Ducha svatého nově narozený, a že je novým stvořením v Kristu Ježíši.
Kdo však nabyl přesvědčení, že tato obnova Duchem v jeho životě ještě nenastala… Ale přitom vnímá, že k němu dnes Bůh promlouvá – ten ať neváhá! Vyznej Pánu Ježíši svůj hřích, přijmi jeho odpuštění a jeho milost, kterou ti na svém kříži vydobyl, svěř mu celý svůj život… A jistě zatoužíš žít s Kristem, v něho věřit a jeho v životě ústy vyznávat. To bude okamžik tvého nového, duchovního narození pro Boží království.

Modleme se: Pane Ježíši Kriste, my všichni ti dnes vyznáváme, že naše spása cele závisí na tobě. Že jsme hříšní, jsme zajatci hříchu, z kterého nás můžeš a umíš vysvobodit jen ty sám. Prosíme tě: V nás, v kterých jsi už milostivě proměnil srdce, posilni odhodlání jít v životě za tebou, žít podle tvého vzoru, vyznávat naši víru v tebe. A v těch, kteří se ještě znovu nenarodili z Ducha svatého, v těch tu zásadní proměnu učiň – aby v nich zemřel starý člověk a narodil se nový. Aby také oni mohli být dětmi tvého Otce a tvými bratry a sestrami. Amen.

Vnější potvrzení nového narození II. –Touha po Božím slovu, spravedlivý život bez hříchu, láska k bližním

Pokračování na straně 3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *