Boží svrchovanost

Když dojde na výklad požehnaného učení o Božím předurčení, když se na programu objeví Boží odvěký výběr jistých jednotlivců, kteří byli určení, aby přijali podobu Jeho Syna, nepřítel vyšle mluvčího s argumentem, že vyvolení je založeno na Božím předzvědění. Význam tohoto předzvědění je vykládán takto: Bůh předem viděl, že jistí lidé budou poddajnější než druzí a budou lépe reagovat na usilování Ducha. Protože tedy Bůh věděl, že tito lidé uvěří, předurčil je ke spasení. Taková logika je ovšem krajně nesprávná. Popírá pravdu úplné zkaženosti, protože tvrdí, že v člověku je něco dobrého. Tím ubírá Bohu na nezávislosti, neboť Jeho rozhodnutí jsou v tomto případě závislá na tom, co vzejde od tvorstva. Takový názor staví věci na hlavu. Řekneme-li totiž, že Bůh předem viděl jisté hříšníky, kteří uvěří v Krista, a na základě toho je předurčil ke spasení, tvrdíme úplný opak pravdy. Písmo nás ujišťuje, že Bůh ve Své svrchovanosti vybral určité lidi, aby přijali jeho přízeň, jež je odděluje od ostatních: „…ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili“ (Sk 13,48). Proto se rozhodl, že jim udělí dar víry. Nesprávná teologie činí z Božího předzvědění, že budeme žít život ve víře, důvod toho, že si nás vyvolil ke spasení. Boží vyvolení je však příčinou a náš život ve víře v Krista následkem této příčiny.

Někteří otevřeně vyznávají, že Jeho moc, ať je sebevětší, musí být omezena, aby snad nedošlo k napadení nedotknutelné pevnosti lidské svobodné vůle a člověk tím nebyl snížen na úroveň pouhého stroje. Snižují účinné vykoupení, které zachraňuje každého, pro koho bylo vykonáno, na pouhé opatření k nápravě, jež mohou, pokud mají tu touhu, využít hříchem nemocné duše. Snižují sílu nepřemožitelného díla Ducha svatého na pouhou nabídku evangelia, kterou mohou hříšníci podle svého uvážení buďto přijmout, nebo odmítnout.

Bůh tohoto století se nepodobá Panovníku svatého Písma více, než mihotavé světlo svíčky slávě poledního slunce. Bůh, o němž se káže za každou druhou kazatelnou, o němž se hovoří v obyčejné nedělní škole, jenž je zmiňován ve velké části dnešní literatury a o němž se káže na většině takzvaných biblických konferencí, je výplodem lidské fantazie, výmyslem uplakané sentimentality.
Pohané za hranicemi křesťanstva vytvářejí bohy ze dřeva a kamene, zatímco miliony pohanů uvnitř křesťanstva si vyrábějí boha ve svých tělesných myslích. Ve skutečnosti nejsou nikým jiným než ateisty, protože mezi absolutně nadřazeným Bohem a vůbec žádným Bohem není žádná jiná možná alternativa. Bůh, jehož vůli lze vzdorovat, jehož plány lze ohrozit, jehož záměr lze vyšachovat, nemá žádné právo na božství a je daleko od toho, aby si zasloužil být uctíván. Nezaslouží si nic než opovržení.

Je však s Bohem neslučitelné, aby Jeho svrchovanost ubírala na zodpovědnosti tvorstvu. Právě jejím uplatněním mu však určil podmíněné postavení a takové zodpovědnosti, které považoval za vhodné. Právě skrze svrchovanost je vnímán jako Bůh všeho. Proto je mezi Boží svrchovaností a zodpovědností stvořeného dokonalá harmonie. Mnozí pošetile říkají, že je zcela nemožné ukázat, kde Boží svrchovanost končí a zodpovědnost stvořeného začíná. Právě tady začíná zodpovědnost stvořeného – ve svrchovaných nařízeních Stvořitele. Co se týče Boží svrchovanosti, ta nikdy nekončí!

Úryvek z knihy: Arthur W. Pink – Střípky poznání Boha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *