Boží svatost ze světské perspektivy

Boží dokonalá svatost je důkazem, že Písmo je inspirováno shůry. Neobnovení, neznovuzrození, nevěřící lidé ve skutečnosti nevěří v Boží Svatost. Jejich pojetí Božího charakteru je jednostranné. Naivně doufají, že Jeho milost překryje vše ostatní. „…Představoval sis, že jsem jako ty…“ (Ž50:21) – tak zní Boží obvinění proti nim. Dokáží si boha představit a vytvořit jen podle vlastního zlého srdce, a tak pokračují v bláznivých pošetilostech. Taková je svatost v Písmu připisovaná božské přirozenosti a charakteru, což jasně ukazuje na jejich nadlidský původ. Charakter přičítaný bohům starověku a moderního pohanství je pravým opakem neposkvrnění čistoty, která náleží pravému Bohu. Nevýslovně Svatý Bůh, který má nejkrajnější odpor k veškerému hříchu, nebyl nikdy vymyšlen žádným z Adamových padlých potomků! Faktem je, že nic nedokáže lépe odhalit hrozivou zkaženost lidského srdce a jeho nevraživost vůči živému Bohu, než když je postaveno před Toho, kdo je bezmezně a nezměnitelně svatý. Jeho vlastní představa hříšnosti je prakticky omezena na to, co svět nazývá zločinem. Všechno, v čem zločin nefiguruje, člověk zmírňuje na „selhání“, „chyby“ nebo „slabosti“. A když se člověk k hříchu přiznává, omlouvá ho a zlehčuje.

Na „boha“, jehož velká většina vyznávajících křesťanů miluje, se nahlíží jako na někoho, kdo se velmi podobá laskavému staříku, kterému sice pošetilosti radost nedělají, ale před nerozvážnostmi mládí shovívavě přivírá oči. Boží Slovo však říká: „…nenávidíš všechny činitele nepravosti“ (Ž 5:6). A opět: „…Bůh je rozhořčen každý den“ (Ž 7:12). Lidé ale odmítají věřit v takového Boha a skřípají zuby, když jsou věrně upozorňováni na Jeho nenávist k hříchu. Ne, hříšný člověk nevymyslel svatého Boha ani ohnivé jezero, ve kterém bude trápen navěky a navždy.

Protože Bůh je svatý, přijetí tvorstva na základě skutků je pro Něj krajně nemožné. Padlý tvor by spíše stvořil svět, než vykonal něco, co by se setkalo se souhlasem bezmezné Čistoty. Může tma přebývat se světlem? Může se Ten Neposkvrněný těšit ze špinavých „hadrů“ (Iz 64,5)? I to nejlepší, co hříšný člověk, je pošpiněno. Zkažený strom nemůže nést dobré ovoce. Bůh by sám sebe zradil, pošpinil svou dokonalost, kdyby označil jako svaté a spravedlivé to, co samo o sobě není – a nic není alespoň bez té nejmenší skvrnky, na rozdíl od Boží přirozenosti. Avšak to, co je Jeho svatost vyžadovala, poskytla Jeho milost v Kristu Ježíši, našem Pánu. Každý ubohý hříšník, který se k Němu utekl skrýt do úkrytu, je „přijat za syna (Ef 1:5)

Z knihy: Arthur W. Pink – Střípky poznání Boha

2 thoughts on “Boží svatost ze světské perspektivy

  • 19.11.2017 at 19:56
    Permalink

    Vy s kultem Krista, neděláte ve svém životě nic jiného, než zbytek lidstva, jen v ten rozdíl věříte. Kolem obyčejné empatie, což je evoluční produkt práce mozku, jste si vytvořili tento kult a altruizmus jste si patentovali, jako své výlučné vlastnictví.

    Reply
    • 23.11.2017 at 23:02
      Permalink

      Dobrý den,
      svět stvořil Bůh. Evoluce je lež, popření Boha. Svět nevznikl tak, že nic bouchlo a z toho je tento komplexní vesmír. Jsme živé bytosti, máme city, touhy, rozum, dokážeme myslet, tvořit. Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Jiná cesta k životu nevede. Všechna náboženství jsou lidskou snahou přijít k Bohu nebo se stát bohem. Bůh to ale udělal jinak. Sám nás k sobě přivádí skrze Ježíše Krista.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *